Je neděle večer, já sedím se svým notebookem na nohou na své posteli opřená o stěnu, která je tak studená, jako si přijdu já poslední dobou.
Mobil mi zvoní co 5 minut s novou zprávou na facebooku, čekám že mi konečně napíše někdo, kdo mi poradí jak dál, co dělat.
Nikdo takový však nepřichází a já jsem sama, se svou vlastní hlavou, se svými myšlenkami, které jsou zamotané jedna do druhé.
V televizi hraje film, hraje tam holka, která je sama sebou, a to do slova. Dělá to, co cítí a já se znova ptám sama sebe, proč já taková být nemůžu.
Proč se nemůžu rozhodnout, co dál, jakým směrem poslat svůj život teď.
Možná jsem ho rozehrála do příliš mnoho směrů a teď zkrátka nevím, jaký z nich si vybrat a jaký nechat jít hledat další směry ve kterých budou šťastní oni.
Každý z nich mi připadá nejlepší, jenže všemi se pustit nemůžu.
Nechci pokračovat v cestě, kterou jsem si před 5 měsíci vybrala? Chci to skončit? Mnoho otázek, na které nevím odpověď.
Vím, že bych se nejraději vydala cestou, přes kterou je velká brána, tím pádem na ni rovnou můžu zapomenout.
A co s cestou na které teď "proplouvám"?
Nevím.
Poslední dobou si nepřijdu jako férový člověk.
Přitom jsem takhle skončit nikdy nechtěla.
